Okénko s paní učitelkou první třídy

Školní rok je téměř u samého konce a Vy jste letos paní učitelkou našich nových prvňáčků. Podělíte se s námi o Vaše nejzásadnější dojmy? Učíte již řadu let, jaké jsou podle Vás rozdíly mezi dětmi řekněme před 10-15 lety a dnes?

Zamýšlím se nad slovem rozdíl. Děti jsou totiž stejně zvídavé, živé, bezprostřední, jsou stále hodně otevřené novým věcem, rozdíl v tomto tedy úplně výrazně nevnímám. Přeci jen je ale něco jinak. Děti před 10-15 lety byly samostatné, lépe zvládaly stresové situace, školní zátěž, ( tím je myšlen tzv. zdravý stres, který je pro školní chod běžný a řekla bych pro jejich další už dospělý život nutný. Určitě se mi před lety nestalo, že mi dítko vzdoruje a nechce vykonávat školní činnost. Neslýchala jsem často věty, že ho něco nebaví a nebude to tedy dělat. Zpráva: Paní učitelko úkol bohužel nemáme, protože se nám nepodařilo přesvědčit dceru, aby ho vykonala, je stále častější nejen na počátku vzdělávání. A nejde o to, že jednou dítě neuděláte úkol, to samo většina paní učitelek tak hrozně nevnímá. Já sama se k domácím úkolům moc nepřikláním, ale jde o to, že dítě má svou povinnost, svou vlastní odpovědnost. Čeká ho jednou samostatný život, rodič, který své dítě donekonečna omlouvá mu vlastně strašně moc ubližuje. Láska při výchově dětí je nesmírně důležitá, ale stejně tak, jsou důležité hranice, které dětem nastavíme, bez nich pak ztrácí v životě orientaci a to je stejný průšvih, jako když chybí ta láska. Pokud se nepodaří dítě přesvědčit v tomto věku, je mi moc líto těchto rodičů v důchodovém věku. 

Dnešní děti jsou i hodně přesycené materiálním zabezpečením a je stále těžší je zaujmout a hlavně pro něco nadchnout. Velice často vnímám, že rodiče jsou velmi pracovně vytížení a na dítě nemají čas, mnohdy si s jeho chováním nevědí rady. Hodně rodičů ustupuje a dětem posluhuje, řeší za ně právě ty stresové situace. V dospívání se pak u těchto dětí projevuje špatný psychický stav. To všechno se promítá i do dalších dovedností a schopností dětí. Pohybová zdatnost dětí, to je teď také velice často diskutované téma, úroveň  pohybových dovedností dnešních dětí velice klesá každým rokem. Stejně tak bohužel i správná výslovnost je pro každou paní učitelku velkým oříškem při vzdělávání dítěte.

V čem spočívá náročnost učitelské profese, vždyť jste přece "každý den ve 12 hodin doma"?

Učitelská profese je poslání, po těch letech si ještě více uvědomuji, že pokud člověk nedělá tuto práci hlavně srdcem, nikdy se nestane dobrým učitelem a pro obě strany ( tedy žák- učitel) se pak stává vzdělání přežíváním. Pro malé děti se paní učitelka stává velikým vzorem, hned po rodičích. Být pedagogem znamená být objektivní, vždy dobře naladěn, být připraven řešit krizové stavy, komunikovat s rodiči, neustále být o krok napřed, aby se vyučovací proces dařil, sledovat nové technologie, mít zájem znát rodinné prostředí dítěte, ovládat administrativní činnost, logistiku, ten výčet by byl asi dlouhý.  Hrozně ráda bych již řadu let byla ve dvanáct hodin doma a věnovala se své rodině. Je asi zbytečné vypisovat co všechno tato profese obsáhne a co dnešní učitel "srdcař" do své práce dává. Já vždycky říkám všem kritikům, ať si  práci učitele jdou na týden vyzkoušet, jedině tak se dokáží vcítit, jak strašně důležité a nezbytné jsou prázdniny a ta očekávaná pauza. Řada lidí vnímá prázdniny jako velké plus, tak si vlastně není nač stěžovat. Kdyby ale nebyla možnost pauzy, jsem si jistá, že ve školství nebude nikdo. Právě proto, že je to profese, která vyžaduje velikou dávku energie a tu je třeba někde načerpat na další školní rok. Rodiče mnohdy nevidí jak moc je člověk vyčerpaný a unavený a mnohdy už nemá energii na práci doma a svou vlastní rodinu. Že rodina pedagoga musí být nesmírně tolerantní, protože maminka už doma neustojí ani hlasité rádio:)

Jaký předmět učíte Vy konkrétně nejraději a proč? Jak a čím "dobíjíte baterky"?

I po letech mohu říct, že vzdělávání dětí mě stále baví a mám práci kolem dětí ráda. Myslím, že ideální stav nastává, když se učíme vzájemně. Já děti a děti mě. Když se Vám podaří takové to souznění a děti konečně přestanou žalovat, začnou si naslouchat, vzájemně si pomáhají, nebo zaznamenáte u jednotlivých dětí posun, je to velice příjemný moment. Právě tehdy se stáváte pozorovatelem a máte najednou prostor se dívat a to je ten pocit, kdy si řeknete, že tohle za to všechno stálo:) Ale vždy je to cesta, a jak už řekl moudrý člověk přede mnou, cesta bez překážek většinou nikam nevede. 

Určitě nejraději učím děti poznávat přírodu. Pevně věřím, že pokud se ji naučí respektovat, osahají si ji a poznají život této říše, tak si uvědomí, že jsou její součástí, pochopí pak plno dalších souvislostí, které se vynoří i v ostatních předmětech, které třeba na první pohled s přírodou nic společného nemají. 

Jsem nesmírně pyšná na svoje prvňáčky, kteří už toho tolik o přírodě vědí. Jsem pyšná, když vidím, jak moc ji chtějí pomáhat, kolik z nich už dokáže vidět co mnoho dospěláků vidět neumí, nebo nechce. A jsem tolik pyšná na své děti, že  jsou proto i ochotni mnohé udělat. A právě příroda je místem kam utíkám i Já dobíjet ty baterky:-)

Máte jedinečnou možnost vzkázat rodičům své POSELSTVÍ, využijete ji?

Ráda bych dnešním rodičům napsala, že čas, který věnují svým dětem je nesmírně důležitý, nelze ho ošidit. Je omezen na nesmírně krátkou dobu, proto by ji neměli promarnit a měli by do svých dětí investovat právě tu pozornost a čas. Protože již brzy nastoupí puberta a jak já ráda říkám všem svým rodičům: V pubertě se stáváte divákem, sedíte v kině a sledujete film, žasnete nad zvraty, scénářem, kolikrát jsem v takovém stresu a beznaději,  popadáte dech a křečovitě svíráte ruku - ideálně manžela, nebo manželky ( v pubertě jsou totiž oba rodiče stejně trapní, nečekejte nějaké výhody:) . Sotva dech popadnete, povolí sevření rukou a vydechnete si, je tu další dramatická scéna. Z tohoto filmu ale nelze odejít, sedět a dívat se, budete až do konce. Milí rodiče, zkuste být prosím co nejvíce u toho, když se ten scénář filmu rodí a vy ho ještě můžete ovlivnit. My máme děti ve škole na pár hodin, vy je máte na celý život. 

Děkujeme za Váš čas, naše děti a v rozhovoru za Vaši otevřenost.